Kirachan's blog na Blog.cz

Typ: TV

Počet epizod: 12

Délka jedné epizody: 24 min

Žánr: tajemno, horor, školní prostředí, drama

Sakakibara Kouichi se přestěhuje z Tokya do malého města Yomiyama. Zde v nemocničním výtahu potkává záhadnou dívku Misaki Mei s páskou přes oko, která má namířeno do márnice. Po propuštění z nemocnice se s dívkou opět setká ve škole a dá se s ní do řeči. Avšak pro ostatní spolužáky jako by tato dívka ani neexistovala a děsí je jakákoliv zmínka o ní.

Postupně si Kouichi všímá, že jeho spolužáci jsou čím dál tím víc vystrašení a něco mu zamlčují. Pomalu se dovídá řeči o prokletí třídy číslo 3, do které nyní chodí.

Před 26 lety do třídy číslo 3 chodila oblíbená dívka Misaki, avšak těsně před maturitou zemřela. Spolužáci se nemohli smířit s její smrtí a začali se chovat, jako by Misaki nikdy nezemřela a byla tam stále s nimi. Na tuto "hru" přistoupili i učitelé a personál školy a začli tomu nakonec věřit. Jejich chování způsobilo, že se Misaki najednou objevila na maturitní fotce a třída číslo 3 se stala prokletým místem, které začlo přitahovat pozornost duchů mrtvých.

Od této události se každý rok v této třídě najednou objevil jeden žák navíc, který byl oživlou mrtvolou. Mrtvý žák je od živých spolužáků k nerozeznání a jeho přítomnost začne způsobovat záhadná úmrtí žáků a učitelů, kteří mají co dočinění se třídou číslo 3 a jejich nejbližších rodinných příslušníků.

Rok nástupu Kouichiho do třídy číslo 3 není výjimkou a od května začnou jeho spolužáci a jejich blízcí postupně záhadně umírat.

Podaří se jim zlomit prokletí, anebo všichni postupně zemřou?

Toto anime jsem doslova "zhltala" od začátku do konce. Je plné otázek, na které se snaží divák společně s Kouichim najít odpovědi a až do poslední chvíle není jasné, jak to dopadne. Anime můžu doporučit těm, kterým nevadí násilí a mají rádi záhadné příběhy s hororovým nádechem. Another se stylem podobá anime Higurashi no Naku Koro ni.

Už teď se těším na OVA, které má vyjít koncem května.

Zde je upoutávka na anime:

V pondělí jsem dokoukala druhou řadu Sherlocka. Tomu seriálu jsem absolutně propadla a jako správná závislačka teď hledám všude možně obrázky, až jsem narazila na tohle, což mě absolutně rozsekalo. Ach, ta podoba! :D

Je to už nějaký ten pátek, co jsem zde naposledy přispěla, tak jsem se zas rozhodla jednou něco sepsat.

Poslední dobou nemám díky škole příliš volného času. Pořád jsou nějaké úkoly, referáty a hlavně se nyní zaobírám povinnou četbou. Rozhodla jsem se shrnout, co jsem teď poslední dobou četla a jaké jsem z toho měla dojmy.

Měla jsem možnost číst několik povídek z knihy Dubliners. Z těchto tří mě nejméně zaujala povídka The Dead. Je v ní hodně postav, což mi značně komplikovalo přehlednost. Také mi přišlo nudné popisování rozhovorů, které se odehrávají během večírku. Dle mého je na této povídce nezajímavější až konec. Na další dvě povídky mám neutrální názor.

Po dlouhé době jsem konečně dokončila tuto knihu. Měla jsem ji rozečtenou asi dva roky a už jsem skoro zapomněla, co se v ní dělo předtím než jsem ji odložila. Je to zatím kniha, kterou jsem četla nejdelší dobu. Přitom by to nebylo tím, že by mne nebavila, ale prostě nebyl čas a chuť, nevím.

Kniha se mi líbila. Nejvíce měla zaujal její popis homosexuální lásky Mordreda k Lancelotovi. (yaoistku v sobě nezapřu ^^;).

Pokud chcete recenzi na tuto knihu, tak tady je jedna od Taylor: http://twisted-fairy.blogspot.com/search/label/Mordred

Jsou dvě věci, které mě u této knihy zarazily. Zaprvé asi absence korektora. Jinak si nedokážu vysvětlit těch asi dvacet překlepů, které se v knize nacházely. Je možné, že to bude tím, že mám vydaní z Levných knih za 39Kč, netuším. :/ Zadruhé to je fakt, že tuto knihu v ústecké věděcké knihovně mají v dětském oddělení i přes fakt, že obsahuje popis homosexuální sexuální touhy a styku. o_O Nechci vidět, co tahle kniha udělá s malým klukem, který si ji půjčí s vidinou historického fantasy plného bojů, které slibuje jeho klamný obal.

Kniha se mi v českém jazyce četla dobře, líbila se mi. Zaujal mne hlavně příběh Septima, který trpí schizofrenií. Využívá se zde metody "Stream of consciousness" (proudu vědomí), což může být při čtení matoucí.

Drama, které se dá rychle přečíst a může i pobavit. Od Klicpery jsem četla ještě Rohovína Čtverrohého, který se mi líbil o něco víc než Hadrián z Římsů. Obě dramata využívají metody "kuklení", což znamená, že se postavy vydávají za někoho jiného, než kým jsou ve skutečnosti.

Úchvatná a zároveň děsivá kniha, která se okamžitě zařadila mezi mé nejoblíbenější. Konec jsem přečetla jedním dechem a byla jsem jím šokována. Knihu můžu jen doporučit.

Autobiografická esej, která vyšla ve sbírce Uvnitř velryby a jiné eseje. Znázorňuje to, jak člověka dokáže ovlivnit tlak davu.

Dále jsem ještě četla nějaké básně od T.S Eliota a z válečné poezie, ale nemám k tomu co napsat, takže je zde blíže zmiňovat nebudu.

Co se chystám v nejbližší době přečíst: Ludvík Vaculík - Morčata, William Golding - Pán Much

Přeju všem šťastné a veselé Vánoce, ať se Vám splní všechna přání a prožijete svátky pokud možno v pohodě a bez stresu. :)

Ve dnech 19. a 20.listopadu jsem se zúčastnila Akiconu. Na Akiconu jsem byla již podruhé a nyní se pokusím shrnout své dojmy.

V sobotu v 9:45 jsme já a můj přítel (Geont) vyjeli se Student Agency z autobusové nádraží v Liberci. Byla to má první cesta se Student Agency a byla jsem tak trochu mile překvapena jejich službami (pití zdarma, možnost zapůjčení sluchátek atd.). Po jedenácté hodině jsme již byli v Praze. Metrem jsme se dopravili na Chodov, kde na nás již čekal ledman, která nám udělal průvodce a zavedl nás do KC Zahrada. Teprve tento rok jsem si pořádně uvědomila, jak zbytečně složitě nás loni Chinchila protáhl "Městem duchů" a jak jsme si tehdy zbytečně prodloužili cestu.

Kolem dvanácté jsme dorazili do KC Zahrada, kde již nebyla žádná fronta. Hned před KC Zahrada jsem narazila na Sakuru. Prošli jsme s Geontem registrací, při které jsme potkali Beldaran a Lusi s Jarníkem. Následně jsme se sešli s dalšími lidmi ze Sekai, konkrétně s Cirdanem, chill a edisonem. Po chvíli jsme se společně ještě s Drakarnem odebrali do přilehlé hospody na oběd.

Hospodský číšník námi byl tak trochu zaskočený. Zjevně není zvyklý na hosty, co vyžadují na objednání jídla jídelní lístek. o_O Nakonec nám je tedy přinesl a my si objednali. Při čekání na jídlo jsme ještě s Geontem šli k metru vyzvednout mojí kamarádku Kooky. Ta se k nám poté připojila a šla s námi do hospody. Přišli jsme akorát včas a po chvíli nám číšník přinesl naše jídlo. Nejzajímavější oběd měl rozhodně Geont, dinosauří krutí krokety se jen tak nevidí. XD

Po obědě jsme se vydali zpět do KC Zahrada. Navštívila jsem hintzuovu přednášku Typologie návštěvníků anime conů. Při přednášce jsem se pobavila a líbila se mi. Obzvlášť mě zaujalo její grafické provedení (flash animace?). Dokonce jsem se v některých škatulkách částečně našla.

Po hintzuově přednášce jsem zahlídla Taylor a spol, která tou dobou dorazila. Přivítaly jsme se, konečně jsem jí představila Kooky a prohodily jsme asi tak dvě věty.

Poté jsme se přesunuli na Animestop, který byl pořádaný Lusi a Mitsuki. V sále bylo narvnáno, tak jsme si stěží našli místo na sezení. Z naší skupiny jsme tuším seděli jenom Kooky, já a Geont, který seděl na mně. :D Tuhle možnost sezení jsem mu nabídla já, protože nám to prostě vyhovuje líp opačně. Někteří lidé stáli. Soutěž byla zajímavá a otázky leckdy záludné. Poradci dokázali dobře klamat.

Po Animestopu jsme se s Kooky a Geontem přesunuli na přednášku Zlatá éra Yaoi od Akiko. Geont má můj obdiv za odvahu, že tam se mnou šel. Ač mě yaoi zajímá, tak mě tahle přednáška přílíš nenadchla. Ani nevím, proč tomu tak je. Asi mi v ní něco chybělo. Každopádně to byla jediná přednáška, u které jsem kontrolovala hodinky, abych věděla, kolik ještě zbývá času do konce. Pro mě byla tato přednáška tak trochu zklamáním.

Po Zlaté éře Yaoi jsem konečně opět potkala Sakuru a mohla jí opožděně předat dárek k narozeninám. Pak jsme se šli s Geontem a Kooky na chvíli "provětrat", nechali si ujít Cosplay soutěž, a vyšli ze sálu. Tuto dobu jsme věnovali konverzaci.

Poté jsme se opět přesunuli do sálu Honšú na Hudební anime od Lusi. Opět mě Lusi nezklamala (byla jsem už předtím na Lusiiných přednáškách na Animefestu 2010 a Akiconu 2010) a její přednáška se mi líbila. Zaujaly mě ukázky z anime Beck a Detroit Metal City. Díky této přednášce chci tato anime někdy zhlédnout ještě víc než předtím.

Po této přednášce jsme šli s Geontem doprovodit Kooky k metru. Cestou jsme narazili ještě na Beldaran, která se také chystala odjet. Holky odešly a my s Geontem se vrátili do KC Zahrada. Po příchodu jsem si ještě rychle koupila jídelní hůlky u stánku, který už pomalu balili. Až později jsem zjistila, že jsou to vlastně ero hůlky a nevinně se tvářící čínský obrázek na jejich povrchu z druhé strany detailně zobrazuje pohlavní styk. >_< XD

Pak jsme si asi dvě hodiny povídali se známými a šli až v deset večer na Sušenčinu přednášku Neobvyklí hrdinové. Tahle přednáška mě hodně pobavila. Na blond afro skrývající překvapení a útoky pomocí chloupků jen tak nezapomenu. :D

Po této přednášce jsme s Geontem v sále Hokkaidó zůstali a odebrali se pak ke spánku spravedlivých. Zezačátku jsme byli rušeni pouštěním písniček a povídáním skupinky holek. To se ale naštěstí po chvíli vyřešilo díky pořadatelům, kteří je usměrnili a my mohli později jít víceméně nerušeně spát.

Kolem sedmé ráno byl budíček. Následovalo sbalení věcí, udělání ze sebe člověka a přesun dolů ke kavárničce. Po snídani jsme se vydali na ONSEN - Horké prameny od Prasátka. Přednáška byla zajímavá a poučná.

Vzdala jsem se přednášky Slash, velký bratr Yaoi od Kalisto, na kterou jsem původně chtěla jít, a místo toho se rozhodla jít s Geontem na nákup do Lidlu. U šatny nás zastihl steelista, který dorazil ve svém růžovém tričku z Transmission. Nenápadně se u šatny k Geontovi přiblížil zezadu a přivoněl mu k vlasům. Tohle udělal kvůli mně, protože jsem chtěla vědět, jestli Geontovo vlasy voní i někomu jinému než mně...a voní! XD

Po nákupu v Lidlu se sedělo se steelistou, povídalo, fotilo a já si koupila 3.díl Balzamovače a film Ponyo.

Potom jsme se přesunuli na dlouho očekávanou přednášku, a to Slash v My Little Pony od Greka. Přišla jsem, viděla jsem a už neodvidím a neodslyším, co na ní bylo. Nelituji toho, že jsem nevyužila Grekem nabízeného východu vpravo. A měl pravdu, jsem poznamenaná. Zrovna včera jsem v hračkářství narazila na figurky poníků a už pro mě nebyly to, co dřív.

Grek má můj obdiv za to, čím si musel projít kvůli této přednášce. Také obdivuji cosplayerky poníků, slušelo jim to a měly odvahu, když se za Grekem vydaly na pódium.

Po Grekově přednášce jsme zůstali v sále na Internetové komunity od Mitsuki. Přednáška byla taková nemastná, neslaná, spíše jen řečení faktů, ale o tomhle tématu se moc říct navíc ani nedalo. Rozhodně nebyla špatná.

Touto přednáškou jsme završili náš program Akiconu a společně s Ciradanem jsme odešli k metru. Cestou nás ještě dohnal hintzu, který s námi jel metrem na Florenc, kde se od nás odpojil. S Cirdanem jsme se rozloučili u autobusu a odjeli jsme s Geontem zpět do Liberce.

Akicon 2011 se mi líbil a jsem ráda, že jsem se mohla setkat se známými z netu, které nemám možnost běžně vídat. Už se těším na další rok a doufám, že se v roce 2012 na Akiconu opět objevím.

Za fotky vděčím Edisonovi.

Od 21.10. do 24.10. jsem byla hospitalizovaná v nemocnici v Mostě. Mám na ni rozporuplné vzpomínky, které se tu chystám popsat, i když teda tak trochu opožděně. Holt díky škole a dalším starostem okolo nemám na blog moc času. ^^;

Poté, co mě přijali, tak mě sestra odvedla do jídelny, kde jsem za pomoci jiné sestry vyplnila dotazník a další dotazníky dostala s sebou, abych si je poté v klidu přečetla a vyplnila. Změřili mi tlak a odvedli mě na pokoj.

Byla jsem na pokoji, kde již ležely tři paní. Uložila jsem si zde své věci a lehla si, avšak hned po chvíli mě již volali rozhlasem na sesternu. Na sesterně mi dali lahvičku a nakázali mi, ať jim dám moč. Na WC jsem provedla tento úkon, ale až poté jsem zjistila, že tam nemají toaletní papír a já u sebe v tu chvíli neměla ani kapesníčky. >-< TO MI TO SAKRA NEMOHLI ŘÍCT?! Naštěstí jsem si nakonec poradila, díky Bohu, že tam měli aspoň utěrky na ruce a mýdlo... Poté mi udělali odběr krve, díky kterému jsem pak měla pěticentimetrovou modřinu a hned se mě ptali, jestli jsem si už změřila teplotu. Na to jsem odvětila, že ne, protože jsem to nestihla, tak mi šoupli teploměr a poslali mě s ním na pokoj.

Sotva jsem si na pokoji lehla, tak mě po chvíli zas volali rozhlasem na sesternu. Ihned jsem tam naklusala ještě s teploměrem, protože jsem si opět nestíhala změřit teplotu. Na sesterně mě poslali za doktorem. Ten mi po umrtvení udělal punkci krku a pokusili se o výplach uší. Ale nějak jim to nešlo, protože jsem údajně měla ztvrdlý maz. Takže mi jenom stříkli asi třiceticentimetrovou injekcí vodu do pravého ucha, já tam měla div ne potopu a zalehlo mi. Dali mi hadřík, abych si ho držela u ucha, ze kterého mi tekla voda. Pak jsem si ještě popadla igelitku se svými cennostmi, kterou jsem zde musela všude tahat, protože mě varovali, že se tam krade. Na sesterně mi ještě znova vrazili teploměr a já šla s plnýma rukama na pokoj.

Tam jsem se snažila všechny ty věci odložit, ale díky mé zesláblosti jsem byla nemotorná a nechtěně rozbila teploměr. Byla jsem z toho tak zoufalá, že jsem se rozbrečela, což bylo pro mě dost ponižující. Styděla jsem se za to, že jsem tak nešikovná a ještě víc jsem se styděla za to, že brečím na veřejnosti. >-<

Přišla tam sestra, které jsem celá ubrečená vysvětlovala, že jsem nechtěně rozbila teploměr. Něco mi říkala, ale já díky zalehlému uchu neslyšela co. Řekla jsem jí, že neslyším, protože mi do ucha stříkli vodu a ona mě jenom pohladila po vlasech.

Celá vyčerpaná jsem si konečně zase lehla a chtěla si odpočinout. Pořád mě strašně bodalo v krku a levém uchu a pravé ucho jsem měla zalehlé. Ještě se mi špatně dýchalo, protože se mi díky breku na nějakou dobu ucpal nos. Snažila jsem se usnout, ale nešlo to. Paní, co se mnou byly na pokoji, neustále něco povídaly a mě bolel jakýkoliv zvuk a chtěla jsem klid. Přikryla jsem si uši svojí palestinou a snažila jsem se je nevnímat.

Nastal čas oběda, všichni si vyzvedli oběd a paní se sesedly ke stolu na jídlo. Popřály si dobrou chuť a pustily se do jídla. Já na ně jenom koukala a říkala si, že bych si taky dala, kdybych mohla. Byla jsem už 24 hodin bez jídla a skoro bez pití, nemohla jsem polykat.

Po chvíli přišel zdravotní bratr a řekl mi, že mě převezou do jiného pokoje. Chtěla jsem se zvednout a přejít, ale on mi řekl, že mě převeze i s postelí a věci mi odnese. Zažila jsem jeden z nejlepších zážitků v nemocnici, převoz s postelí! :D Líbilo se mi to natolik, že jsem se díky tomu poprvé za dobu své hospitalizace usmála. *chce postel na kolečkách*

Dali mě na dvoulůžkový pokoj, kde jsem byla po celou následující dobu pobytu sama a měla soukromí. Zdravotní bratr mi tam převezl můj stolek, přenesl mi oběd (který jsem stejnak nemohla sníst) a mé věci, které mi položil vedle postele.

Po chvíli se objevila sestra a konečně jsem i já dostala zasloužený "oběd", kapačky.

Měla jsem celkem dvě a v době svého "napíchnutí" jsem si levou rukou psala smsky anebo klinbala a měla hvězdičky před očima.

Když mi došla druhá kapačka, tak najednou sestra nikde a já byla napíchlá takhle naprázdno asi čtvrt hodiny. Už mě docela bolela ruka a chtěla jsem nějak dát vědět sestře, aby mě odpíchla, ale tlačítko nikde. Nemohla jsem skoro mluvit, takže jsem nechtěla křičet, ale nakonec jsem usoudila, že mi nic jiného nezbyde. Sebrala jsem všechny síly a začla volat. Po nějaké době mě konečně uslyšeli a odpíchli mě. Sestra jenom poznamenala: "Jéé, my jsme vám zapomněli dát dolů tlačítko!" To bylo nahoře na poličce a já si ho nemohla dát dolů, protože jsem ho měla u pravé ruky, kterou jsem měla napíchlou na kapačku a nesměla s ní hýbat. Tak trochu fail, ale co už.

Po nějaké době jsem si něco chtěla vyndat z kabelky, ale ať jsem hledala, jak jsem hledala, tak tam kabelka najednou nebyla. Ihned jsem to oznámila setře, a ta zavolala policajty. Policista mi přinesl zpět mou kabelku, akorát byla celá přehrabaná, měla utržený zip a byla o pár věcí lehčí. Šli jsme do jídelny sepsat hlášení a snažila jsem se zjistit, co všechno mi ukradli. Bylo to docela obtížné sepisovat hlášení, když člověk sotva mluví a je napůl hluchý. Zjistila jsem, že mi ukradli dvě flashky, pepřák, léky a lahev s asi pět dní starou vodou (WTF, zajímalo by mě, co s ní zloděj dělal. O_O Doufám, že byl tak blbej, že se z ní napil a chytl taky mononukleózu!). Také mi ukradli brýle na dálku, ale toho jsem si při sepisování hlášení nevšimla. V tom shonu mě nenapadlo se podívat do pouzdra, jestli tam ty brýle opravdu jsou.

Spolu s mými věcmi si mě policista vyfotil a ujistil mě, že to je pouze pro záznamy a nebude se to zveřejňovat. Díky bohu, že jsem tu fotku neviděla, tohle určitě bude moje nejhorší fotka, co mám. >-<

Tímto víceméně končí mé dobrodružství v nemocnici a následné dny hospitalizace už byly naštěstí klidnější.

I když to teď možná tak nezní, tak se mi v nemocnici v Mostě ve výsledku líbilo. Sestry byly až na jednu příjemné, doktor se o mě staral a můj stav nezanedbávali. Strava mi tam chutnala a měla jsem tam soukromí.

Mezi zápory této nemocnice patří jejich opomenutí dání tlačítka na sestru, vysoký výskyt krádeží (absence skříňky na klíč anebo jakéhokoliv hlídání lidí, co tam prochází), staré vybavení (za což nemohou) a absence toaletního papíru (ale jsme v Čechách, tak se to dalo čekat...).

Chtěla bych poděkovat všem, co se mou byli po dobu mé hospitalizace v kontaktu. Ať už prostřednictvím Sms anebo telefonických hovorů. Největší díky má můj přítel, který mě navštívil i přes fakt, že musel cestovat dohromady asi 8 hodin vlakem a autobusem. Opravdu mě ta (jediná) návštěva potěšila a hned se mi po ní udělalo líp. :)

V období od pátku do včerejška jsem byla hospitalizovaná v nemocnici. A jak jsem se tam vlastně dostala? Díky stresu a přepínání do posledních sil...

Již před 14 dny jsem si všimla, že mám "divnou" bouli pod kůží u ucha a pociťovala větší únavu. Netušila jsem, co by to mohlo znamenat a normálně chodila do školy. Na jedné hodině jsem dokonce měla pocit, že asi za chvíli omdlím a cítila se dehydratovaná, ale i tak jsem si pouze myslela, že to bude vydýchaným vzduchem ve třídě a únavou z nedostatku spánku. Na této hodině nás následně paní PhDr. Kinovičová seřvala, že s ní nespolupracujeme a mě akorát ještě více vystresovala, abych se snažila ještě víc. Začla jsem napínat své síly na maximum a chtěla všechny úkoly, co nám zadala na další týden, udolat. Bohužel na to díky rozvrhu mám čas tak necelé 4 dny a do toho se mi nahromadily i další úkoly z jiných přemětů, které jsem taky měla mít všechny dopředu z krku, abych pak mohla mít volno a odjet za přítelem. Díky starostem se školou a bolestivé bouli u ucha jsem až do čtvrtka v noci skoro vůbec nespala anebo jenom málo (tak dvě hodiny). Ve čtvrtek mě to už skolilo a odpoledne jsem z větší části prospala a i odložila svůj odjezd domů až na pátek. V pátek jsem ještě oběhala knihovny a napučovala si další knihy na zpracování úkolů do školy. Poté jsem se vydala na cestu domů. Při cestě jsem začla pociťovat opět větší dehydrataci a začáteční bolení v krku. Taky se mi už zamotala hlava při nastupování do autobusu a málem jsem tam spadla. Když jsem táhla cestovní tašku domů, tak už jsem sotva šla a motala se pomalu jako opilá a místy tak trochu narážela do baráků v ulici.

I přes bolesti v krku a únavu jsem se ještě snažila v pátek do noci pracovat na úkolech a následně i v sobotu jsem je pomalinku udolávala. Poté mi v noci přítel sdělil, že je možnost, že se opět neuvidíme a plánovaný společný čas nám zase jednou nevyjde. Totálně mě to psychicky podrazilo a byla jsem z toho smutná, z breku se mi i zhoršily bolesti, které jsem již od pátku začala mít. Bolelo mě v krku a v uších a proráželo mi to i do dutin hlavy.

V neděli jsem se již cítila tak špatně, že jsem se s notebookem přemístila do postele a už jen ležela, spala anebo relaxovala u notebooku. Stále jsem cítila ty bolesti a krk a se mi o něco zhoršil. Dále se mi objevily další 3 boule, na každé straně na krku pod uchem a jedna pod bradou. Také jsem jednou zevnitř vykašlala trochu krve. Radila jsem se s otatními a dostala jsem radu, ať v pondělí navštívím kdyžtak Orl. Radila jsem se o tom i s rodinou (s matkou a strýcem) a řekla jim, co chystám. Následně jsem byla totálně seřvána, co si to představuju, že chci jít na Orl a ne k obvodní doktorce, že to nesmím atd. Snažila jsem se jim vysvětlit, že to, co si myslí, je totální blbost, ale nešlo to. Vzhledem k tomu, že mi nebylo dobře a motala jsem se, tak jsem radši ustoupila a za doprovodu matky v pondělí navštívila obvodní doktorku. U obvodní doktorky jsem si doslova přetrpěla hodinu čekání.

Čekání v čekárně bylo opravdu úmorné, protože jsem v noci pět kvůli bolestem nemohla moc spát a šíleně mě při každém polknutí bodalo v krku a levém uchu. Rozverní ukecaní důchodci mi opravdu stav nezlepšovali a ještě mě z jejich povídání opět rozbolela hlava. Navíc tam stále chodili a nutnost každého zdravit, když nechcete vypadat neslušně, ale zároveň nemůžete skoro mluvit, mě opravdu ubíjela. Důchodci také mají povolení přebíhat na injekce a každý se u doktorky zdrží a vypovídá si tam zřejmě svůj životní příběh, až tím pak dalším pacientům akorát prodlouží čas utrpení při čekání.

Nakonec jsem tedy takhle pročekala asi hodinu a dostala se konečně na řadu. Obvodní doktorka mi řekla, že mám "angínu jak prase" a zanícené uzliny (ty boule) a napsala mi antibiotika Amoksiklav a Mucobene na vykašlávání. Zároveň jsem si ještě v lékárně koupila Brufen proti bolestem a na sražení horečky a heřmánkový čaj. Tuto léčbu jsem praktikovala od pondělí až do středy, ale stav se mi pořád zhoršoval.

Krk se uvnitř stále zmenšoval, bolesti narůstaly a uzliny mě také bolely. Antibiotika mi vůbec nezabírala a v podstatě jsem jenom přežívala na Brufenu, který mi vždy na pár hodin ulevil od bolestí. Také jsem kvůli krku mohla čím dál tim míň jíst a pít. Prodělala jsem i jednu zimnici a stále vykašlávala krev.

Na základě porady s lidmi, co již angínu měli (já jí zatím nikdy neměla a neznala jsem příznaky a průběh), jsem usoudila, že musím svůj stav opět řešit s doktorem. Již jsem byla plně rozhodnutá jít na Orl a ne k obdovní doktorce, ale opět jsem se musela doma kvůli tomu pohádat. Nakonec se mi i podařilo nějak umluvit mamku, ať ještě vyrazíme ve středu na Orl. Díky okolnostem s hádáním a mému následnému usnutí, kdy mě matka neprobudila, jsem to skoro nestíhala. I tak jsem tam s ní nakonec vyrazila, protože ještě bylo trochu času. Až na místě jsem zjistila, že mají na dveřích napsáno, že mají ve středu a ve čtvrtek dovolenou (a v pátek u nás vůbec neordinují, což jsem ještě zjistila později...). K obvodní doktorce jsem to už díky zdržení matkou nestíhala, tak jsem šla aspoň do lékárny a koupila ještě šalvějový čaj a přípravek, co mi na mé potíže poradila lékárnice. V noci jsem si ještě vzala nefunkční antibiotika, zkusila přípravek z lékárny, čaje a stále se cpala Brufenem.

Ve čtvrtek jsem vyrazila opět k obvodní doktorce, ale bohužel až odpoledne, protože měla jinou ordinační dobu, co byla pro pracující. Ta mi řekla, že můj stav vidí na nemocnici a že mám zřejmě absces a budou mi to řezat. Chtěla mě ještě poslat u nás na krční, ale tam měli tu dovolenou, takže smůla. Chtěla jsem tedy do nemocnice, ale ona mi oznámila, že do Kadaně je už pozdě a leda můžu do Mostu, jenže sanitku mi prý zavolat nemůže a já neměla odvoz. Rozhodla jsem se tedy přetrpět jednu noc a hned ráno vyrazit do nemocnice. Bylo mi už opravdu hrozně, ale i přesto jsme se to snažila stále s přáteli na internetu a rodinou nějak řešit. Neochota mé matky mě doslova ubíjela, hlavně ta nutnost nějak mluvit a při tom se rozčilovat.

Zjistila jsem si, jak na tom jaká nemocnice je, čísla, všechno. Nakonec jsem usoudila, že pro mě bude nejlepší Most, kde mají pro Orl oddělení i lůžka k hospitalizaci. Má matka vykazovala značnou neochotu a málem mě i chtěla poslat v tomhle stavu samotnou do Mostu vlakem. Navíc je Most město, které neznám... Musela jsem se kvůli tomu s ní pohádat a rozčílení s ní mi způsobilo hyperventilační záchvat, že jsem se z toho málem udusila.

I přes obtíže jsem si díky známým zařídila odvoz autem do Mostu. Měla jsem být vyzvednutá po deváté ráno. Přes noc jsem se vykoupala, sbalila si věci pro případnou hospitalizaci, trpěla v bolestech a čekala na spasení v nemocnici.

Nakonec jsem skončila tak, že jsem byla asi 24 hodin totálně bez jídla a skoro i bez pití (s tak 4 mini loky) a taky beze spánku.

Ještě k ránu jsem se opět musela dohadovat s matkou (nyní už převážně písemně). Nelíbilo se jí, že by měla jet autem se mnou a navrhovala mi, ať jedu sama. Já se jí snažila sdělit, že nemůžu pomalu ani mluvit, jsem zesláblá a potřebuju pomoct, i když třeba jenom s taškou, kterou jsem sotva unesla. Má matka si chtěla ještě rychle sehnat jiný odvoz autem, který by ji odvezl i zpátky a ne jenom tam. To už jsem jí s prominutím poslala do prdele, ať není líná a jede zpátky vlakem, že jí na to kdyžtak dám peníze. Nakonec se mi jí tedy podařilo nějak přesvědčit, ať mi ještě ráno zavolá do nemocnice v Mostě, jestli mají volno, můžu se hospitalizovat atd. Dokonce se mi podařilo docílit i toho, že tam se mnou nakonec jela.

Všechno se v nemocnici domluvilo a mě přijali, když mě sestra začla odvádět k výtahu, tak mi najednou máma řekla čau, vrazila tašky a že půjde, já jí řekla, ať jde ještě se mnou a i sestra jí řekla, že může jít se mnou, tak aspoň nastoupila do výtahu a doprovodila mě ještě do chodby. Tam mi ale opět vrazila ty tašky do ruky a zdrhla, že se za ní div nekouřilo, mě odvedli na pokoj a začla moje hospitalizace, kterou pak popíšu v dalším článku.

Kdyby se mi splnilo přání za každé spadnutí mého internetu, tak už bych toho měla opravdu mnoho. V podstatě se skoro celé prázdniny potýkám s problémy s připojením. Internet mi padá řádově tak 30x za den a je to skoro jako bych byla bez něj. >-< Abych mu nekřivdila, tak občas se najdou tak 2-3 dny, kdy jde jakž takž normálně, ale pak se zase vrátí do svých nefunkčních kolejí ^^; Dokonce jsem si díky tomuto problému vysloužila přezdívku Hvězdička. :D Pokoušela jsem se problém vyřešit se svým poskytovatelem, ale ten mi pouze poradil něco, co samozřejmě nezabralo. Byla jsem obeznámena, že tam kdyžtak mám zavolat, ale jaksi jsem se k tomu díky práci (brigádě) a částečně lenosti ještě nedostala. ^^;

Toť jeden z důvodů, proč je tu poslední dobou tak mrtvo. ^^;

Ráda bych napsala aspoň o pár věcech, které se mi přes prázdniny podařilo zhlédnout/rozkoukat. Konkrétně mám na mysli anime Deadman Wonderland, Uraboku, Hatsukoi Limited, Ao no Exorcist, Blood C, Natsume Yuujinchou San a seriál Hra o trůny. Ale tyto problémy s internetem mě odrazují od přispívání. Přecijen, když se sotva dostanu na blog, nechce se mi psát něco, když ani nemám jistotu, že se mi to podaří uložit a publikovat. Taky díky těmto problémům nezvládám číst příspěvky ostatních, takový Underland už asi nikdy dodatečně nedočtu, kolik tam toho za tu dobu přibylo a stále přibývá. >-<

Prozatím se loučím. :)

Dneska jsem zas po nějaký době z nudy projížděla http://amvnews.ru/ a hledala AMVčka, co by mě zaujaly. Po delším hledání jsem konečně našla jedno, do kterýho jsem se zamilovala po pár tónech. Jsem z něj doslova v tranzu a musím si ho pouštět pořád dokola. Hudba v něm na mě působí dojmem zkaženosti, smyslnosti a nespoutanosti. Přesně u takovýhohle typu písniček mám chuť začít tancovat bosa u ohně v roztrhaných šatech a s rozcuchanejma vlasama, jak divoženka :D

Zalíbilo se mi i ladění celýho AMV do krvavě rudý barvy, myslím, že se to v tomhle případě hodí.

K anime, co jsou v AMV...Aoi Bungaku, ani Kara no Kyoukai jsem pořádně neviděla (u AB jenom pár epizod a u KnK první film), Persona trinity soul neznám vůbec, ale podle mě to vůbec nevadí, u AMV mi jde hlavně o střih, hudbu a efekt ;)

Tak už dost keců, a tady je video...snad se někomu bude líbit jako mně :) A když ne, tak nevadí.

Anime: Aoi Bungaku Series, Kara no kyoukai, Persona trinity soul, Original footage
Music: Fever Ray - The Wolf
Author: Safira

Download link: http://amvnews.ru/index.php?go=Files&in=view&id=3263

Život mě prostě nikdy nepřestane překvapovat... Myslela jsem si, že po půl roce vzájemné ignorace je už konec a zbydou nám jenom vzpomínky. Brala jsem to jako mé osudové rozhodnutí, které náš vztah nenávratně pohřbilo. Za ten čas jsem to i pomalu vytěsnila ze své mysli, všechny ty společně strávené roky, ale nezapomněla jsem...jenom jsem se s tím snažila smířit. Čas je nejlepší lék. Ale ukázalo, že nepomáhá jenom zapomenout, ale i uležet staré spory v hlavě, šanci si je konečně vyříkat a dát si novou šanci. Šanci začít znovu. Sice se minulost nedá smazat, ale člověk se jí může pokusit přejít. Za zkoušku to stojí. Když to nevyjde, tak se naše cesty akorát znovu rozdělí, co horšího se může stát... Pevně ale věřím, že se to nestane a zvládneme to :)

Ještě mimo, tady je jedna písnička, která je s touhle situací tak trochu spjatá. Po prvním poslechu jsem si jí zamilovala ^^

BTW: Zdá se mi to, anebo mají jako cover opravdu obrázek z Grave of the Fireflies (Hotaru no haka) ?