Říjen 2011

Můj počátek mononukleózy

25. října 2011 v 19:36 | Kirachan |  Výlevy
V období od pátku do včerejška jsem byla hospitalizovaná v nemocnici. A jak jsem se tam vlastně dostala? Díky stresu a přepínání do posledních sil...

Již před 14 dny jsem si všimla, že mám "divnou" bouli pod kůží u ucha a pociťovala větší únavu. Netušila jsem, co by to mohlo znamenat a normálně chodila do školy. Na jedné hodině jsem dokonce měla pocit, že asi za chvíli omdlím a cítila se dehydratovaná, ale i tak jsem si pouze myslela, že to bude vydýchaným vzduchem ve třídě a únavou z nedostatku spánku. Na této hodině nás následně paní PhDr. Kinovičová seřvala, že s ní nespolupracujeme a mě akorát ještě více vystresovala, abych se snažila ještě víc. Začla jsem napínat své síly na maximum a chtěla všechny úkoly, co nám zadala na další týden, udolat. Bohužel na to díky rozvrhu mám čas tak necelé 4 dny a do toho se mi nahromadily i další úkoly z jiných přemětů, které jsem taky měla mít všechny dopředu z krku, abych pak mohla mít volno a odjet za přítelem. Díky starostem se školou a bolestivé bouli u ucha jsem až do čtvrtka v noci skoro vůbec nespala anebo jenom málo (tak dvě hodiny). Ve čtvrtek mě to už skolilo a odpoledne jsem z větší části prospala a i odložila svůj odjezd domů až na pátek. V pátek jsem ještě oběhala knihovny a napučovala si další knihy na zpracování úkolů do školy. Poté jsem se vydala na cestu domů. Při cestě jsem začla pociťovat opět větší dehydrataci a začáteční bolení v krku. Taky se mi už zamotala hlava při nastupování do autobusu a málem jsem tam spadla. Když jsem táhla cestovní tašku domů, tak už jsem sotva šla a motala se pomalu jako opilá a místy tak trochu narážela do baráků v ulici.
I přes bolesti v krku a únavu jsem se ještě snažila v pátek do noci pracovat na úkolech a následně i v sobotu jsem je pomalinku udolávala. Poté mi v noci přítel sdělil, že je možnost, že se opět neuvidíme a plánovaný společný čas nám zase jednou nevyjde. Totálně mě to psychicky podrazilo a byla jsem z toho smutná, z breku se mi i zhoršily bolesti, které jsem již od pátku začala mít. Bolelo mě v krku a v uších a proráželo mi to i do dutin hlavy.
V neděli jsem se již cítila tak špatně, že jsem se s notebookem přemístila do postele a už jen ležela, spala anebo relaxovala u notebooku. Stále jsem cítila ty bolesti a krk a se mi o něco zhoršil. Dále se mi objevily další 3 boule, na každé straně na krku pod uchem a jedna pod bradou. Také jsem jednou zevnitř vykašlala trochu krve. Radila jsem se s otatními a dostala jsem radu, ať v pondělí navštívím kdyžtak Orl. Radila jsem se o tom i s rodinou (s matkou a strýcem) a řekla jim, co chystám. Následně jsem byla totálně seřvána, co si to představuju, že chci jít na Orl a ne k obvodní doktorce, že to nesmím atd. Snažila jsem se jim vysvětlit, že to, co si myslí, je totální blbost, ale nešlo to. Vzhledem k tomu, že mi nebylo dobře a motala jsem se, tak jsem radši ustoupila a za doprovodu matky v pondělí navštívila obvodní doktorku. U obvodní doktorky jsem si doslova přetrpěla hodinu čekání.
Čekání v čekárně bylo opravdu úmorné, protože jsem v noci pět kvůli bolestem nemohla moc spát a šíleně mě při každém polknutí bodalo v krku a levém uchu. Rozverní ukecaní důchodci mi opravdu stav nezlepšovali a ještě mě z jejich povídání opět rozbolela hlava. Navíc tam stále chodili a nutnost každého zdravit, když nechcete vypadat neslušně, ale zároveň nemůžete skoro mluvit, mě opravdu ubíjela. Důchodci také mají povolení přebíhat na injekce a každý se u doktorky zdrží a vypovídá si tam zřejmě svůj životní příběh, až tím pak dalším pacientům akorát prodlouží čas utrpení při čekání.
Nakonec jsem tedy takhle pročekala asi hodinu a dostala se konečně na řadu. Obvodní doktorka mi řekla, že mám "angínu jak prase" a zanícené uzliny (ty boule) a napsala mi antibiotika Amoksiklav a Mucobene na vykašlávání. Zároveň jsem si ještě v lékárně koupila Brufen proti bolestem a na sražení horečky a heřmánkový čaj. Tuto léčbu jsem praktikovala od pondělí až do středy, ale stav se mi pořád zhoršoval.
Krk se uvnitř stále zmenšoval, bolesti narůstaly a uzliny mě také bolely. Antibiotika mi vůbec nezabírala a v podstatě jsem jenom přežívala na Brufenu, který mi vždy na pár hodin ulevil od bolestí. Také jsem kvůli krku mohla čím dál tim míň jíst a pít. Prodělala jsem i jednu zimnici a stále vykašlávala krev.
Na základě porady s lidmi, co již angínu měli (já jí zatím nikdy neměla a neznala jsem příznaky a průběh), jsem usoudila, že musím svůj stav opět řešit s doktorem. Již jsem byla plně rozhodnutá jít na Orl a ne k obdovní doktorce, ale opět jsem se musela doma kvůli tomu pohádat. Nakonec se mi i podařilo nějak umluvit mamku, ať ještě vyrazíme ve středu na Orl. Díky okolnostem s hádáním a mému následnému usnutí, kdy mě matka neprobudila, jsem to skoro nestíhala. I tak jsem tam s ní nakonec vyrazila, protože ještě bylo trochu času. Až na místě jsem zjistila, že mají na dveřích napsáno, že mají ve středu a ve čtvrtek dovolenou (a v pátek u nás vůbec neordinují, což jsem ještě zjistila později...). K obvodní doktorce jsem to už díky zdržení matkou nestíhala, tak jsem šla aspoň do lékárny a koupila ještě šalvějový čaj a přípravek, co mi na mé potíže poradila lékárnice. V noci jsem si ještě vzala nefunkční antibiotika, zkusila přípravek z lékárny, čaje a stále se cpala Brufenem.
Ve čtvrtek jsem vyrazila opět k obvodní doktorce, ale bohužel až odpoledne, protože měla jinou ordinační dobu, co byla pro pracující. Ta mi řekla, že můj stav vidí na nemocnici a že mám zřejmě absces a budou mi to řezat. Chtěla mě ještě poslat u nás na krční, ale tam měli tu dovolenou, takže smůla. Chtěla jsem tedy do nemocnice, ale ona mi oznámila, že do Kadaně je už pozdě a leda můžu do Mostu, jenže sanitku mi prý zavolat nemůže a já neměla odvoz. Rozhodla jsem se tedy přetrpět jednu noc a hned ráno vyrazit do nemocnice. Bylo mi už opravdu hrozně, ale i přesto jsme se to snažila stále s přáteli na internetu a rodinou nějak řešit. Neochota mé matky mě doslova ubíjela, hlavně ta nutnost nějak mluvit a při tom se rozčilovat.
Zjistila jsem si, jak na tom jaká nemocnice je, čísla, všechno. Nakonec jsem usoudila, že pro mě bude nejlepší Most, kde mají pro Orl oddělení i lůžka k hospitalizaci. Má matka vykazovala značnou neochotu a málem mě i chtěla poslat v tomhle stavu samotnou do Mostu vlakem. Navíc je Most město, které neznám... Musela jsem se kvůli tomu s ní pohádat a rozčílení s ní mi způsobilo hyperventilační záchvat, že jsem se z toho málem udusila.
I přes obtíže jsem si díky známým zařídila odvoz autem do Mostu. Měla jsem být vyzvednutá po deváté ráno. Přes noc jsem se vykoupala, sbalila si věci pro případnou hospitalizaci, trpěla v bolestech a čekala na spasení v nemocnici.
Nakonec jsem skončila tak, že jsem byla asi 24 hodin totálně bez jídla a skoro i bez pití (s tak 4 mini loky) a taky beze spánku.
Ještě k ránu jsem se opět musela dohadovat s matkou (nyní už převážně písemně). Nelíbilo se jí, že by měla jet autem se mnou a navrhovala mi, ať jedu sama. Já se jí snažila sdělit, že nemůžu pomalu ani mluvit, jsem zesláblá a potřebuju pomoct, i když třeba jenom s taškou, kterou jsem sotva unesla. Má matka si chtěla ještě rychle sehnat jiný odvoz autem, který by ji odvezl i zpátky a ne jenom tam. To už jsem jí s prominutím poslala do prdele, ať není líná a jede zpátky vlakem, že jí na to kdyžtak dám peníze. Nakonec se mi jí tedy podařilo nějak přesvědčit, ať mi ještě ráno zavolá do nemocnice v Mostě, jestli mají volno, můžu se hospitalizovat atd. Dokonce se mi podařilo docílit i toho, že tam se mnou nakonec jela.
Všechno se v nemocnici domluvilo a mě přijali, když mě sestra začla odvádět k výtahu, tak mi najednou máma řekla čau, vrazila tašky a že půjde, já jí řekla, ať jde ještě se mnou a i sestra jí řekla, že může jít se mnou, tak aspoň nastoupila do výtahu a doprovodila mě ještě do chodby. Tam mi ale opět vrazila ty tašky do ruky a zdrhla, že se za ní div nekouřilo, mě odvedli na pokoj a začla moje hospitalizace, kterou pak popíšu v dalším článku.