Nemocniční dobrodružství

12. listopadu 2011 v 14:13 | Kirachan |  Výlevy
Od 21.10. do 24.10. jsem byla hospitalizovaná v nemocnici v Mostě. Mám na ni rozporuplné vzpomínky, které se tu chystám popsat, i když teda tak trochu opožděně. Holt díky škole a dalším starostem okolo nemám na blog moc času. ^^;

Poté, co mě přijali, tak mě sestra odvedla do jídelny, kde jsem za pomoci jiné sestry vyplnila dotazník a další dotazníky dostala s sebou, abych si je poté v klidu přečetla a vyplnila. Změřili mi tlak a odvedli mě na pokoj.
Byla jsem na pokoji, kde již ležely tři paní. Uložila jsem si zde své věci a lehla si, avšak hned po chvíli mě již volali rozhlasem na sesternu. Na sesterně mi dali lahvičku a nakázali mi, ať jim dám moč. Na WC jsem provedla tento úkon, ale až poté jsem zjistila, že tam nemají toaletní papír a já u sebe v tu chvíli neměla ani kapesníčky. >-< TO MI TO SAKRA NEMOHLI ŘÍCT?! Naštěstí jsem si nakonec poradila, díky Bohu, že tam měli aspoň utěrky na ruce a mýdlo... Poté mi udělali odběr krve, díky kterému jsem pak měla pěticentimetrovou modřinu a hned se mě ptali, jestli jsem si už změřila teplotu. Na to jsem odvětila, že ne, protože jsem to nestihla, tak mi šoupli teploměr a poslali mě s ním na pokoj.
Sotva jsem si na pokoji lehla, tak mě po chvíli zas volali rozhlasem na sesternu. Ihned jsem tam naklusala ještě s teploměrem, protože jsem si opět nestíhala změřit teplotu. Na sesterně mě poslali za doktorem. Ten mi po umrtvení udělal punkci krku a pokusili se o výplach uší. Ale nějak jim to nešlo, protože jsem údajně měla ztvrdlý maz. Takže mi jenom stříkli asi třiceticentimetrovou injekcí vodu do pravého ucha, já tam měla div ne potopu a zalehlo mi. Dali mi hadřík, abych si ho držela u ucha, ze kterého mi tekla voda. Pak jsem si ještě popadla igelitku se svými cennostmi, kterou jsem zde musela všude tahat, protože mě varovali, že se tam krade. Na sesterně mi ještě znova vrazili teploměr a já šla s plnýma rukama na pokoj.
Tam jsem se snažila všechny ty věci odložit, ale díky mé zesláblosti jsem byla nemotorná a nechtěně rozbila teploměr. Byla jsem z toho tak zoufalá, že jsem se rozbrečela, což bylo pro mě dost ponižující. Styděla jsem se za to, že jsem tak nešikovná a ještě víc jsem se styděla za to, že brečím na veřejnosti. >-<
Přišla tam sestra, které jsem celá ubrečená vysvětlovala, že jsem nechtěně rozbila teploměr. Něco mi říkala, ale já díky zalehlému uchu neslyšela co. Řekla jsem jí, že neslyším, protože mi do ucha stříkli vodu a ona mě jenom pohladila po vlasech.
Celá vyčerpaná jsem si konečně zase lehla a chtěla si odpočinout. Pořád mě strašně bodalo v krku a levém uchu a pravé ucho jsem měla zalehlé. Ještě se mi špatně dýchalo, protože se mi díky breku na nějakou dobu ucpal nos. Snažila jsem se usnout, ale nešlo to. Paní, co se mnou byly na pokoji, neustále něco povídaly a mě bolel jakýkoliv zvuk a chtěla jsem klid. Přikryla jsem si uši svojí palestinou a snažila jsem se je nevnímat.
Nastal čas oběda, všichni si vyzvedli oběd a paní se sesedly ke stolu na jídlo. Popřály si dobrou chuť a pustily se do jídla. Já na ně jenom koukala a říkala si, že bych si taky dala, kdybych mohla. Byla jsem už 24 hodin bez jídla a skoro bez pití, nemohla jsem polykat.
Po chvíli přišel zdravotní bratr a řekl mi, že mě převezou do jiného pokoje. Chtěla jsem se zvednout a přejít, ale on mi řekl, že mě převeze i s postelí a věci mi odnese. Zažila jsem jeden z nejlepších zážitků v nemocnici, převoz s postelí! :D Líbilo se mi to natolik, že jsem se díky tomu poprvé za dobu své hospitalizace usmála. *chce postel na kolečkách*
Dali mě na dvoulůžkový pokoj, kde jsem byla po celou následující dobu pobytu sama a měla soukromí. Zdravotní bratr mi tam převezl můj stolek, přenesl mi oběd (který jsem stejnak nemohla sníst) a mé věci, které mi položil vedle postele.
Po chvíli se objevila sestra a konečně jsem i já dostala zasloužený "oběd", kapačky.
Měla jsem celkem dvě a v době svého "napíchnutí" jsem si levou rukou psala smsky anebo klinbala a měla hvězdičky před očima.
Když mi došla druhá kapačka, tak najednou sestra nikde a já byla napíchlá takhle naprázdno asi čtvrt hodiny. Už mě docela bolela ruka a chtěla jsem nějak dát vědět sestře, aby mě odpíchla, ale tlačítko nikde. Nemohla jsem skoro mluvit, takže jsem nechtěla křičet, ale nakonec jsem usoudila, že mi nic jiného nezbyde. Sebrala jsem všechny síly a začla volat. Po nějaké době mě konečně uslyšeli a odpíchli mě. Sestra jenom poznamenala: "Jéé, my jsme vám zapomněli dát dolů tlačítko!" To bylo nahoře na poličce a já si ho nemohla dát dolů, protože jsem ho měla u pravé ruky, kterou jsem měla napíchlou na kapačku a nesměla s ní hýbat. Tak trochu fail, ale co už.
Po nějaké době jsem si něco chtěla vyndat z kabelky, ale ať jsem hledala, jak jsem hledala, tak tam kabelka najednou nebyla. Ihned jsem to oznámila setře, a ta zavolala policajty. Policista mi přinesl zpět mou kabelku, akorát byla celá přehrabaná, měla utržený zip a byla o pár věcí lehčí. Šli jsme do jídelny sepsat hlášení a snažila jsem se zjistit, co všechno mi ukradli. Bylo to docela obtížné sepisovat hlášení, když člověk sotva mluví a je napůl hluchý. Zjistila jsem, že mi ukradli dvě flashky, pepřák, léky a lahev s asi pět dní starou vodou (WTF, zajímalo by mě, co s ní zloděj dělal. O_O Doufám, že byl tak blbej, že se z ní napil a chytl taky mononukleózu!). Také mi ukradli brýle na dálku, ale toho jsem si při sepisování hlášení nevšimla. V tom shonu mě nenapadlo se podívat do pouzdra, jestli tam ty brýle opravdu jsou.
Spolu s mými věcmi si mě policista vyfotil a ujistil mě, že to je pouze pro záznamy a nebude se to zveřejňovat. Díky bohu, že jsem tu fotku neviděla, tohle určitě bude moje nejhorší fotka, co mám. >-<
Tímto víceméně končí mé dobrodružství v nemocnici a následné dny hospitalizace už byly naštěstí klidnější.

I když to teď možná tak nezní, tak se mi v nemocnici v Mostě ve výsledku líbilo. Sestry byly až na jednu příjemné, doktor se o mě staral a můj stav nezanedbávali. Strava mi tam chutnala a měla jsem tam soukromí.
Mezi zápory této nemocnice patří jejich opomenutí dání tlačítka na sestru, vysoký výskyt krádeží (absence skříňky na klíč anebo jakéhokoliv hlídání lidí, co tam prochází), staré vybavení (za což nemohou) a absence toaletního papíru (ale jsme v Čechách, tak se to dalo čekat...).

Chtěla bych poděkovat všem, co se mou byli po dobu mé hospitalizace v kontaktu. Ať už prostřednictvím Sms anebo telefonických hovorů. Největší díky má můj přítel, který mě navštívil i přes fakt, že musel cestovat dohromady asi 8 hodin vlakem a autobusem. Opravdu mě ta (jediná) návštěva potěšila a hned se mi po ní udělalo líp. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 12. listopadu 2011 v 18:00 | Reagovat

Takže oni v Mostě bezpečnostní schránky nemaj ... tim se to vysvětluje. Ale nechtěla bych to zažít ... teda, až na ten převoz s postelí, ten by mi nevadil :D A máš u mě prvenství. S nikym jsem nikdy tak dlouho netelefonovala ^^

2 Kirachan Kirachan | E-mail | Web | 12. listopadu 2011 v 18:49 | Reagovat

[1]: Ohohoo, to prvenství je pro mě čest! ^^ :D
BTW: Mám pro tebe menší dárek, akorát nevim, jestli ti to dát opožděně k narozkám anebo počkat na Vánoce. Je to fakt jenom drobnost.

3 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 13. listopadu 2011 v 10:52 | Reagovat

[2]: I ty jedna ... že si děláš škodu ^3^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama